Biomodulační léčba

Biomodulační léčebné metody

Princip biomodulace otevírá cestu k energo-bio-informační medicíně!

Biomodulace je proces ovlivnění života organismu na úrovni buňky. A právě takový proces umožňuje zcela nový pohled na léčbu chronických a autoimunních onemocnění. Včetně rakoviny jakožto nejvyššího stupně poruchy imunity.

Mezi metody, které se označují jako biomodulační, patří všechny přírodní léčitelské postupy, jako jsou bylinkářství, dietoterapie, ájurveda, akupunktura, meditace, craniosacrální terapie, psychoterapie, regresivní terapie a další.

Jsou to tedy všechny postupy, při nichž použijeme jen to, co nám dala sama příroda a změníme tím pouze formu, nikoli molekulární strukturu.

V našem Institutu navazujeme na vědecké principy biomodulačních teorií hned dvěma přístupy:
A) Nabízíme terapeutické postupy respektující biomodulační principy
B) Pracujeme s biologickými léčivými preparáty, které svými účinky vysoce napomáhají úzdravným procesům

Historie vzniku biomodulační léčby na vědecké bázi.

Vědeckým pojetím biomodulace se v 70-tých letech 20.století začali zabývat experti z Institutu národního zdraví v Marylandu v USA. Existenci molekulárních základů našich emocí potvrdila Dr. Candace Pert z odd. fyziologie a biofyziky na lék. Fakultě University ve Washingtonu. Emoce podle její teorie tvoří důležité spojení mezi myslí a tělem.

Na základě svých výzkumů předložila nový vědecký výklad schopnosti mysli ovlivňovat lidské zdraví. Zjistila, že mozek produkuje tzv. neurohormony, které jsou prostředníkem jak při přenosu objektivních informací, tak emocí, a působí prakticky ve všech buňkách celého těla, v nervové soustavě, ale hlavně v krvi, v imunitním systému a ve střevech.

Díky těmto objevům byla nominována na Nobelovu cenu za medicínu a podařilo se jí spustit jednu z vědeckých revolucí posledních let. Tentokrát v představě o fungování lidského těla z pohledu oficiální medicíny.

Princip biomodulární léčby

Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou tzv. „molekuly emoci“. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku. Hlavním spouštěčem autoimunitních a chronických onemocnění jsou tzv. "molekuly emocí". Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a v mozku.

Dnes už víme, že imunitní systém, stejně jako centrální nervový, jsou opatřeny pamětí a schopností se učit. Dá se tedy říct, že inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla.

Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě.

Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.

typ zahrnuje klasické NEUROTRANSMITERY (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). Jsou to nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.

kategorie sestává ze STEROIDŮ. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stádia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).

a nejpočetnější skupina se skládá z PEPTIDŮ. Patří sem 95% ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“

První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon, působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují.

Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v nervech a svazcích buněk.

Emoce a tělesné počitky jsou tedy těsně spojeny obousměrnou sítí, ve které kterýkoli z těchto prvků může ovlivnit ty ostatní. Tyto procesy většinou probíhají nevědomě, ale za určitých podmínek mohou vstoupit i do našeho vědomí nebo tam být záměrně dopraveny. Mezi emocemi a pamětí existuje velmi úzký vztah. Pozitivní emocionální zkušenosti se pamatují mnohem lépe, pokud máme dobrou náladu, a naopak platí, že ty špatné emocionální zkušenosti se lépe pamatují, pokud máme špatnou náladu. Koncept sítí zdůrazňující vnitřní propojení všech systémů organismu má tak širokou škálu aspektů a důsledků, že prolamuje limity tradičního paradigmatu. Lidově je tento způsob spojení těla s mozkem už nějakou dobu pojmenováván jako „moc mysli nad tělem“, ale nejnovější zjištění v tomto oboru ukazují, že takováto definice nepopisuje přesně to, oč se jedná: mysl nedominuje nad tělem, ale stává se tělem, protože tělo a mysl jsou jedna jediná věc

Tyto objevy vedou k formaci velmi zajímavé teorie: všechny emoce jsou zdraví prospěšné, protože jsou to právě emoce, které udržují spojení mezi myslí a tělem. Tím pádem je zdravý jak hněv, strach, smutek, tak veselost, radost a odvaha. Potlačovat tyto emoce a nedávat je volně najevo znamená způsobovat si „rozpad“ organismu.

Stres způsobený touto situací se pak projevuje vznikáním bloků nebo špatným fungováním proudění signálů přenášených peptidy pro udržování funkčnosti na buněčné úrovni. Všechny upřímné a autentické emoce jsou emocemi positivními. Tajemství je ve vyjadřování emocí a pak v zanechání je volně plynout tak, že nebudou moci pokračovat v „podebírání se“ a nabývání, dokud se nakonec nevymknou kontrole.

Z posledních výzkumů schválených Oxfordskou univerzitou a Národním ústavem zdraví v Marylandu (USA), za něž byla dr. Hughesovi a Kosterlitzovi udělena Nobelova cena za lékařské výzkumy, vyplývá, že mezi autoimunitní onemocnění patří i onemocnění kardiovaskulárního systému (infarkt myokardu, mozková mrtvice, různé druhy onemocnění srdce), neuropsychického systému (schizofrenie, maniodeprese, autismus, deprese, panický strach), zažívací systém (diabetes, cirhóza jater různého původu, žaludeční vředy, chronický zánět tlustého střeva, nesnášenlivost lepku a další potravinové nesnášenlivosti).

Mnoho ze starodávných a alternativních terapeutických metod obsahuje odkazy na jakousi záhadnou sílu, která oživuje organismus a je známa pod jménem „energia sottile“, „prana“ nebo čínsky „chi“. Touto energií by ve skutečnosti mohl být proud informací přenášený biochemickými prvky emocí – neuropeptidy a jejich receptory. Když se uvolní utajené nebo zablokované emoce pomocí komplexu terapeutických metod, tak dojde i k uvolnění vnitřních cest, k osvobození vnitřní emoční energie, k očistě, k uzdravení!

Biomodulační chápání léčení nacházíme i v některých psychoterapeutických metodách:

Bioenergetika

Bioenergetika se pokouší porozumět lidské osobnosti na základě energetických procesů těla. Můžeme to chápat jako kauzální řetězec: ENERGIE – POHYB – EMOCE – MYŠLENÍ. Energie produkuje pohyby, které probouzejí emoce a vedou k myšlenkám. Bioenergetika je terapie duše pomocí práce s tělem.
Vychází z učení Alexandra Lowena, který s kolegy založil v r. 1956 Institut bioenergetické analýzy. V této době se odklonil od Reicha, který rozpracoval význam bezděčných reakcí těla a jako první se zabýval funkčním souladem mezi charakterem člověka, jeho tělesným postojem a svalovým krunýřem.
Bioenergetika je jedním z mnoha psychoterapeutických směrů.
Tato metoda je zaměřena na opětovné zcelení člověka a umožnění kontaktu s jeho potřebami. Pomocí bioenergetiky lze řešit kromě psychických problémů (od běžné únavy, úzkostných stavů, panické ataky, deprese, poruch příjmu potravy, poruch osobnosti, celou škálu neurotických obtíží) též problémy zdravotní, pro jejichž vznik je rozhodující právě psychické rozpoložení (dýchací obtíže, bolesti hlavy a zad, únava, poruchy spánku, zažívání,aj.psychosomatické potíže)

Biorelease

Vychází z teorie, že organismus má schopnost samoúzdravy. Tyto samoúzdravné mechanismy masáží aktivujeme. Pracujeme na blokádách toku energie v těle. Obsahy zablokované v těle nemusí přijít do vědomí, uzdravení přichází uvolněním zablokované energie, uvolněním a prožitím emocí. I když v některých případech je nutné uvědomění obsahů, aby nastala úleva. Biorelease má pomoci tento kruh uzavřít, přinést něco k hlubokému uvolnění, než si v životě dovolíme (masáž, vizualizaci,dotyk, monolog, sondy, vegetoterapie) za přítomnosti terapeuta – pocit jistoty. Kognitivní proces – transformace, pokud emoce či impuls internalizujeme a porozumíme mu, tím se uzavře vasomotorický cyklus

Zdroje:
Několik citací Prof. Jana Šuly, světové kapacity na biomodulační léčbu.
MUDr. Jan Šula, DrSc, FRSM, Associate of Oxford Institute of Immunology
www.biomodulation.com

Komentáře

http://www.dobryskutek.cz/novinky/autiJsou onemocnění, na které je běžné zdravotnictví stavěné. Chřipka, zánět slepého střeva, otevřená zlomenina. Chřipku vyležíte, s těmi dalšími běžíte na chirurgii (v případě otevřené zlomeniny asi neběžíte, ale to není důležité).

A pak jsou onemocnění, kde medicína tápe. S mnoha případy rakoviny si umí poradit, ale na otázku, proč vzniká, jsou odpovědi pouze dílčí. Meningitidu nakrmíme penicilinem, ale proč meningokoky, které se vyskytují u každého, ji u někoho vyvolají a u někoho ne, nevíme. Alergie, podobně jako mnohé další "civilizační choroy", léčíme tlumením příznaků. A o autismu raději prohlásíme, že je principiálně neléčitelný, protože ho zatím léčit neumíme.

Poslední případ je zajímavý ještě něčím dalším. Pokud onemocnění označíme za neléčitelné, můžeme si vydechnout, protože se můžeme s klidným svědomím přestat snažit ho léčit. Zdá se vám toto tvrzení přitažené za vlasy? Není - přesně to se s autismem děje. Pokud se objeví způsoby, které vedou k výrazným pokrokům až úplnému vyléčení, jsou přehlíženy, protože tradiční odborníci vědí, že léčit autismus není možné. A když se někdo z autismu vyléčí, tak nebyl autista.

Jedním z důvodů, proč je tento přístup nerozumný, je fakt, že autismus jako diagnóza není popis příčiny, ale příznaků. To, že je dítě autistické, neznamená, že víme, že má pokažený chromozom nebo třeba konkrétní metabolickou poruchu. Znamená to pouze tolik, že se nějakým způsobem projevuje. Dnešní poznatky jasně směřují k tomu, že příčiny autismu jsou různé - od metabolických poruch přes následky očkování a individuální doprovodné projevy jiných onemocnění, možná jako důsledek traumat v útlém dětství ... Přesně to nikdo neví.

Jednou z cest, které jsou při pohledu oproštěném od omezujícího pohledu na autismus velmi slibné, protože přinášejí empiricky ověřitelné výrazné pokroky u autistických dětí, je biochemická, imunologická a metabolická terapie dr. Šmardy a biomodulace dr. Šuly.

RNDr. Josef Šmarda pracuje na klinice ve Starém Jičíně. Jako odborník vidí, že každý pacient (i každý autistický pacient) je jiný a každý vyžaduje jinou léčbu. Jelikož léčba se liší od pacienta k pacientovi, není možné ji popsat do detailů (více o tom, co dělá, se můžete dočíst ZDE). Ale to, co je společné pro jeho přístup u všech klientů, jsou detailní vyšetření biochemie a metabolismu - z krve, moči, stolice. Na základě těchto vyšetření, z nichž část se dělá v Německu, protože příslušná vyšetření se v ČR ani SR nedělají, si udělá obrázek o fungování těla na biochemické rovině a nasadí příslušnou kúru, která spočívá v produktech a potravinových doplňcích, které člověku vyrovnávají konkrétní problémy. Výsledkem je hroší imunita a napravené procesy, které se v těle pacienta odehrávají.

Proč tato terapie funguje? O klíčové roli imunity pro naše zdraví už většinou laická veřejnost ví (i když málokdy víme, jak ji zlepšit). Většina z nás však neví například to, jak moc se projevují procesy, které se nám odehrávají v žaludku a tlustém střevě, na celkovém fungování těla, dokonce na činnost mozku (co s námi například udělá rozmnožení candida). Nové vědecké studie tyto vztahy potvrzují. Je asi věcí budoucnosti, aby tyto poznatky prošly ve větší míře i do lékařské praxe. RNDr. Šmarda je každopádně na tomto poli průkopníkem.

RNDr. Josef Šmarda je zakladatelem oboru aplikované imunologie. Je absolventem chemického inženýrství na VUT Brno a bakalář vědy na univerzitě v Torontu. Aplikované imunologii se věnuje již téměř 30 let. Je proslulý také výzkumem a využitím kolostra. Josef Šmarda již v 80.-tých letech zvažoval vliv životního prostředí na etiologii autismu. V roce 2000 začal blízce spolupracovat se skupinou vědců z Německa (a většiny EU) na moderní scatologii, v Mainzu (SRN). Josef Šmarda a SBL CZ vyvinuli testy typ stolice B a F, též použité pro testování autistů. Aplikovanou scatologii používá jako rutinní pro testy u autistů. Protokoly SBL CZ začali v roce 2003 kopírovat také DAN lékaři (http://www.autism.com/).

Léčba MUDr. Šuly je v jistém smyslu pokračováním toho, co dělá Josef Šmarda. Jan Šula pracuje na jemnější rovině, která se zařazuje mezi biomodulační metody. Jde o propustnost membránových receptorů, která úzce souvisí s autoimunními onemocněními. Neuropeptidy, které mozek není schopen vyrábět sám, jsou aplikovány ve formě injekčního modulátoru. Tato metoda je možná díky objevu studené syntézy neuropeptidů v posledních letech.

MUDr. Jan Šula je absolventem Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. S klinickou praxí začal v České republice, poté studoval ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie odešel do Kanady a pak do Spojených států, kde se na Floridě věnoval studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením profesora Felixe Kaufmana. Po návratu do Evropy nadále spolupracoval na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. Za své práce byl jako první český lékař přijat v roce 1999 do Královské lékařské společnosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Další výzkum biomodulačních léčiv spojil s univerzitami v Oxfordu a ve Skotsku. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Působí jako konzultant ve dvanácti zemích světa, je členem Oxford Research Institute of Immunology a Italské psychoneuroimunologické společnosti.

Bohužel je smutným faktem, že biomodulační léčba v přímé konfrontaci s léčbou klasickou příliš nevyhrává. Zatím. Ptáte se proč tomu tak je? Síla nadnárodních farmaceutických společností nutí lékaře, aby pacienty léčili léky, které je nikdy úplně nevyléčí.

Ohledně detailů o různých aspektech biochemie těla doporučujeme například práce prof. Strunecké (http://www.solen.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id=2624, http://www.biomed.cas.cz/physiolres/2002/issue6/51_557.htm), ohledně nových poznatků o buněčné stavbě jsou zajímavé např. práce Bruce Lipton (http://www.brucelipton.com/). Články MUDr. Šuly najdete např. na stránkách portálu Regenerace (http://www.regenerace.cz/online/pohled-lekare-na-autismus-s-vyuzitim-pos...)smus-a-biologicka-lecba-a-imunologicka-balance-proc-tato-terapie-funguje-5121