Genetika

Incidence autismu u sourozenců postižených dosahuje padesátinásobku až stonásobku běžného rizika a frekvence postižení mužů je oproti ženám čtyřnásobná. Segregace a rozdíly v postižení u členů rodiny ale neodpovídají žádnému z typů monogenní dědičnosti. Svědčí pro multifaktoriální typ, kde je fenotyp determinován více geny a faktory vnějšího prostředí. Dosud bylo analyzováno několik kandidátních genů vybraných podle jejich role v biochemických pochodech v mozku nebo pro lokalizaci u chromozomálních aberací pozorovaných u pacientů. Obecně se spoléhá především na to, že k odhalení genů účastnících se patogeneze autismu povedou celogenomové analýzy genetické vazby nebo vazebné nerovnováhy. Dosud uskutečněné studie vedly k odhalení několika velmi pravděpodobných lokusů například na chromozómech 2 a 7 a dalších, ale kauzální role žádné alely žádného genu nebyla dodnes přes obrovské nasazení mnoha pracovišť prokázána.

Pro rozšifrování genetické podstaty autismu je řada závažných důvodů. Identifikace genů, jejichž varianty nebo kombinace alel vedou k autismu, mentální retardaci, nebo oběma postižením současně, umožní především hlubší pochopení molekulární a fyziologické podstaty a patogeneze těchto závažných poruch. To pak otevře cesty k dokonalejším způsobům jejich diagnostiky, a časem snad i prevence a terapie.
V současné době se snažíme o shromáždění a co nejdetailnější charakterizaci dostatečně velkého souboru pacientů postižených autismem a pacientů trpících syndromy, které mají autismus jako jeden ze svých symptomů (například syndrom fragilního chromozómu X). V současné době se velikost souboru blíží dvěma stovkám osob. Pacienti jsou vyšetřováni metodami klinické genetiky (ověřování a analýza zdravotní dokumentace, vlastní klinicko-genetické vyšetření (somatoskopické, somatometrické, fotodokumentace), genealogická analýza), a metodami cytogenetiky a molekulární genetiky (karyotyp, banka DNA, analýza genu FMR1). Provedli jsme také pilotní asociační studii dvou alel genu ADA, která zatím neprokázala rozdíly ve frekvenci alel u autistů a normálních kontrol, jak byly pozorovány u autistů a kontrol v Itálii. Analýza našeho souboru však potvrzuje ostatní obecně pozorované trendy. Asi 80% autistů trpí různým stupněm mentální retardace, přičemž vyšší frekvence těžké mentální retardace je autistických dívek ve srovnání s autistickými chlapci (42% vs. 14%). U asi 20% autistů lze potvrdit výskyt známé choroby nebo cytogenetické abnormality (nejčastěji syndrom fragilního chromozómu X, Rettův syndrom, chromozomální translokace). Nález známé dědičné choroby nebo chromozomálního defektu má okamžitý praktický dopad, protože pouze v těchto rodinách lze dnes (při neznalosti genetické podstaty tzv. idiopatického autismu) přesněji stanovit riziko a typ postižení dalšího dítěte, nebo případně provést prenatální diagnostiku.